Srpen 2015

Za prací na Rhodos!

13. srpna 2015 v 23:51 | Šárka |  Rhodos 2013

"Jaké jsou tvé plány na léto? Jedu pracovat na 3 měsíce do Řecka!"


Tento článek je o tom, jak jsem se vydala pracovat do hotelu v Řecku. Jde o příklad nepříjemné pracovní zkušenosti v zahraničí, jak jsem jí vyřešila a jak jsem se nakonec měla dobře. Cestování, to je škola života, ne vždy to dopadne podle plánů a představ, ale jde o to, jak se člověk zařídí. Pokud Vás to zajímá, čtěte dál:


Jak jsem se tam dostala?

Po úžasné zkušenosti na Mallorce jsem měla v plánu léto 2013 prožít stejným způsobem. Už jsem věděla, že to jde i bez agentury a tak jsem odesílala emaily se svým životopisem v angličtině do hotelů po celém Rhodosu. Mojí cílovou destinací se tentokrát stalo Řecko. Rozeslala jsem nesčetné množství mailů, až se mi nakonec ozval jediný hotel na okraji města Rhodos. Byla jsem nadšená. Ředitel mi odepsal, že tam prý už mají na praxi dvě studentky ze Slovenska, ať určitě přiletím a že nabízí (stejně jako na Mallorce) ubytování a stravu zdarma plus zhruba 350 euro na měsíc. Zabookovala jsem letenku a čekala na den, kdy započnu své další dobrodružství.

Na místě

Vše proběhlo hladce, čekali mě, takže žádné překvapení jako minulý rok. Po ohlášení na recepci mě převzala jedna ze zmíněných Slovenek a zavedla mě do našeho obydlí, do apartmánu ve vedlejší budově. Tam se mi moc líbilo. Dostala jsem samostatný pokoj, Slovenky sdílely druhý pokoj dohromady, také jsme měly kuchyňku a dlouhý balkón. Od pláže nás dělila pouze stará oprýskaná budova bývalého hotelu, která nám kazila i výhled, ale na kraji balkónu jsme k moři dohlédly. Sídlily jsme vlastně v druhé řadě budov od pláže. Hned jak přišla z práce třetí spolubydlící, udělaly jsme si na balkóně první dýchánek. Na balkóně jsme vůbec trávily čas nejraději, foukal tam silný chladivý vítr, takže se tam přes den příjemně opalovalo, "foukalo" vlasy a sušilo oblečení. Vítr tam byl tak silný, že mi jednou uletěl ručník a už jsem ho nenašla. Musely jsme své útočiště chránit od švábů sprejem a křídou - což zní trošku spiritualisticky, ale opravdu, křídou ohraničíte prostor, kam nechcete, aby lezly a funguje to. Co mě zklamalo, bylo, že jsme neměly přístup na wifi od hotelu, což jsem vůbec nepochopila, prý jen pro zákazníky. Šly jsme tedy na internet do restaurace situované téměř pod naším balkónem, kde jsme dostaly heslo a tak jsme se na nejbližším konci balkónu připojovaly.


Práce a jak jsem tam skončila

Jak jsem brzy pochopila, nešlo o práci, ale otročinu a teror. Naše na pohled usměvavá vedoucí měla lehce diktátorské sklony. Byly jsme věčně pod dozorem, věčně jsme podle ní nic neuměly a ráda zkoušela naší pracovní morálku nesnesitelnými úkoly. Například mi ukázala zašlý umělohmotný vozík a řekla, ať ho myju tak dlouho, až bude vypadat jako nový. Museli jsme zametat a následně vytírat celou jídelnu a ona za námi chodila a kontrolovala, zda nevynecháváme jediný centimetr. Slovenkám dala jednoho dne za úkol vytřít schody houbičkou na nádobí. Nejprve jsem se jí snažila zavděčit, abychom byly v práci spokojené, ale jelikož bylo nakonec vždycky všechno špatně, její nesnesitelná přítomnost a urážky nakonec překročily hranici mojí tolerance. Navíc mi také připadalo podezřelé chování ředitele, kterému jsem po třech dnech práce připomněla, že bychom měli napsat pracovní smlouvu, stěží se mi kouknul do očí, něco prohodil a odešel. Ráno jsem se na dalších deset hodin strávených v práci, kde dělám všechno špatně, vůbec netěšila a tak jsem si uvědomila, že mi to za to nestojí a že své léto chci vlastně strávit úplně jinak.

Práci v hotelu jsem nedokázala ukončit sama, takhle to vzdát, co bych tam pak dělala, jela domů? No a tak mi nakonec pomohla zase další narážka od mé vedoucí, která už překračovala všechny hranice, a když se mě nakonec ptala, proč tam jako vůbec jsem, cítila jsem se, jako že tam opravdu být asi nemám, že tam být ani už nechci a že tahle hloupá ženská nemá žádné právo se takhle chovat. Je to opravdu nepříjemná situace, se kterou se můžete setkat kdekoliv, pracujete a chcete pracovat dobře, ale vaše vlastní vedoucí vám to nedovolí, protože nechce, chce si na vás pouze zvyšovat sebevědomí, kam to asi může vyústit?

V práci jsem skončila, žádné peníze jsem nedostala, ale nárokovala jsem si ještě pár dní v přiděleném apartmánu, abych měla čas vymyslet co dál.

Záchrana

Toho večera jsem byla opravdu nešťastná, trauma z nevydařeného léta, prohra, otázky: Proč se to stalo? Mohlo to být jinak? Proč já? Možná jsem měla víc pracovat, víc se usmívat, být ticho - ale to jsou pocity, které by akorát udělaly radost mé exvedoucí. Slovenky tam přišly na praxi, měly smlouvu už dopředu, vedoucí se k nim nechovala o nic líp, ale nějak to snesly, já jsem tam prostě nějak nepatřila. Opravdu je obdivuji za to, že tam vydržely tři měsíce. No nic, zkušenost, potřebovala jsem se z toho dostat a tak jsme vyrazily na bar street. Musím říct, že to je to nejlepší co můžete udělat, pokud jste v zahraničí ztraceni. Ne abyste se opili, ale abyste získali informace, no a také si zvedli náladu. Potkaly jsme Švédy a také holčinu z Hradce Králové, kteří tam pracovali jako PR, stáli před bary a dělali jim reklamu, snažili se přilákat kolemjdoucí. Dozvěděla jsem se tak o další možnosti práce na léto, ale už bylo všude plno, sezóna již začala. Ptala jsem se alespoň na možnost ubytování a zjistila, kde tihle PR bydlí. Na konci barstreet jsem se nakonec o jedné pracovní příležitosti dozvěděla, sháněli servírku, takže jsem se měla konkrétního dne zastavit - tak jsem taky udělala, ale když jsem tam přišla, bar byl očividně mimo provoz, asi nebyl výdělečný a tak ho zavřeli, nevím.

Naštěstí jsem měla ve Faliraki přátele, kteří tam jeli pracovat na celou sezónu - delegátka a fotograf. Takže jsem za nimi jela autobusem, pomohli mi najít velmi výhodný pokoj nad barem, takové mé nové doupě a tam jsem nakonec strávila zbytek měsíce. Práci jsem se také pokoušela najít, ale vše bylo obsazené. Jednou jsem vyrazila s polaroidem do Rhodosu, abych se ptala lidí, jestli si chtějí pořídit fotečku za peníze, ale příliš jsem se styděla. Všude navíc číhala policie, takže by takové vydělávání na černo mohlo skončit docela špatně. Šla jsem pro zlepšení nálady na zmrzlinu, kde jsem se zapovídala s majitelem, začal mi nabízet práci u pultu, dal mi vizitku, ale to už jsem bydlela ve Faliraki, musela bych dojíždět a navíc mi nepřipadal moc důvěryhodný, kdybych mu zavolala, nakonec by nejspíš o práci nešlo, no tak aspoň jsem měla pořádnej kopec zmrzky zdarma.

Trávila jsem tedy čas výlety po ostrově, povalováním na pláži u Water Sports - kde pracoval můj kamarád, což mi přinášelo jisté výhody, jezdila jsem autobusem za svými kamarádkami Slovenkami do Rhodosu, poslouchala nové drby o dění v hotelu a diktátorce a případně i přespala tajně v apartmánu. Chodila jsem na filmy promítané na plátně na zahrádce jednoho baru ve Faliraki, potkávala lidi a bavila se. Třeba jsem si zkusila, jaké to je, vyrazit úplně sama do baru, nejdřív jsem se cítila divně, lepili se na mě zoufalí Řekové,kterým jsem nalhávala, že tam jsem s přítelem, ale pak jsem potkala partu rakouských studentů, se kterými jsem pak vyrazila do baru ještě jednou, jeden z nich mi povídal o svém pobytu v Kalifornii, tehdy pro mě bylo ještě nepředstavitelné, že se tam příští léto také podívám.


Závěr

Dozvěděla jsem se, že práce v Řecku na hotelích je všude celkem otročina, řekové nejsou jako španělé, kteří se v práci baví a berou to lážo plážo, udělají si z vás robota, jsou přísní a povyšují se. Slyšela jsem také názor, že řekové jsou líní a rádi, když za ně druzí pracují. Také na nás v hotelu šetřili, jídla moc nedávali, ještě jsem si ho musela kupovat sama, na Mallorce o jídlo nebylo nouze. Věčný dohled, pravidla, zákazy, sem nesmíš, tady být nemáš. Pocit podřazenosti. Je známé, že Angličani si dělají služky z aupairek z východu, ale Řekové na Balkáně nemají právo se chovat povýšeně. No je vidět, že mají nouzi, také mi často vraceli špatně, když jsem si šla něco koupit do pekařství, nebo restaurace, dokonce mi jednou dali místo eur jejich staré neplatné mince. Na to je potřeba si tam dát pozor. Na Rhodosu jsem nakonec byla taková svobodná cestovatelka, která si nic nevydělala, utratila veškeré úspory, šetřila, hodně zhubla, jelikož jsem jedla pouze ovoce a kebab - ten tam mají fakt výbornej! Ale nakonec to bylo další skvělé léto, které mě obohatilo o nové zkušenosti. Teď už vím, že se o sebe vždycky dokážu postarat.

Rhodos je nádherný ostrov, hlavní město mi přirostlo k srdci, nějak jsem se tam přirozeně vyznala bez použití mapy, byla jsem tam jako doma, azurové moře, krásnější než kde jinde, bylo mi tam moc dobře. Rhodos vřele doporučuji, za prací ne, ale na dovolenou určitě.

Párty, rozloučení a poslední výlet!

3. srpna 2015 v 18:46 | Šárka |  Dánsko Letní škola 2015
Letní škola v Dánsku

V přístavech dánských měst, což se mi moc líbí, mají uměle vytvořené pláže s barem, lehátky, stolním fotbálkem nebo třeba volejbalovým hřištěm, k tomu pouští nějaký housík a celkově to má hrozně pohodovou atmosféru. Na takové pláži jsme měli rozlučkovou párty, kde nám prodávali vše za 5 DKK, pivo, salát, párek a podobně. Bylo celkem chladné počasí a brzo jsme se rozešli, abychom se mohli připravit na větší párty v baru v centru.


Na cestě do baru se nás naskládalo asi osmnáct lidí do dvou aut, takže velká zábava, auta k prasknutí, selfíčka, videa a adrenalin pro řidiče. V baru byla akce - drinky za polovic do půlnoci, což znamená 35 DKK, v plné ceně 70. Kluci nakupovali litrová piva v obrovských umělohmotných džbánech. Jakmile odbyla půlnoc, přesunuli jsme se do baru kousek vedle, kde měli tuto akci až do jedné do rána. No co, vychytralí šetřiví Češi.

Druhý bar byl jiného stylu, takový více undergroundový. Zaujala nás hra s kelímky vyskládanými na stole na straně parketu. Dva týmy, dva ping pongové míčky, kterými se snažíte trefit do kelímků druhého týmu na opačné straně stolu z pola plných vodkou s džusem. Kluci už byli na mol, tak jsem to vždycky vypila já. Hráli jsme s Dánama, klasika, dva hokejové národy proti sobě, nevedli jsme si špatně, ale bohužel nakonec jsme letošní hokejové vítězství nad Dány neobhájili. :-)


V sobotu, v den odjezdu, který nás čekal až v devět hodin večer, se naše cestovatelská pětka vydala do pirátského městečka Juelsminde a krásného cihlového Vejle, kde nás překvapila nádherná ulice s barevnými deštníky.




Pak už jen rozloučení u autobusu a odjezd. Sbohem Dánsko!! Bylo mi v tom království kol, lega, luk a moře příjemně!! :)


Týden třetí ...

3. srpna 2015 v 18:12 | Šárka |  Dánsko Letní škola 2015
Letní škola v Dánsku

Je pondělí a já si to mířím po pouhých čtyřech dnech léčení angíny do školy. Jsem přece v Dánsku už jen poslední týden, není čas podléhat nemoci, ale vstát z postele a ještě tady něco zažít. Ve třídě piji horký čaj a pomáhám své skupině se závěrečnou prezentací. Teoretické přednášky skončily a my máme tento týden za úkol vybrat si společnost, zjistit mezery v jejím fungování a navrhnout jejich řešení jako správní manažeři. Tato práce mě baví, snažím se při ní uplatňovat svojí kreativitu a srším nápady jak motivovat zaměstnance k větší výkonnosti.

Večer dostávám větší chuť do života a tak si užívám společnosti v rozlehlé moderní tělocvičně našeho kampusu. Dnes nám španělský student předcvičuje základy latinskoamerického tance, následně hraji s kluky badminton a končím u ping pongového stolu. Jsem jako raketa a ostatní mají trošku starost o mé zdraví a tak se radši sbalím a jdu spát, vyčerpaná a šťastná.

Ve středu večer sílí intenzita příprav na závěrečnou prezentaci, každý má před třídou přednášet svůj podíl. Desátá hodina odbíjí, přichází nervozita, takže piju kafe a do dvou do rána si chystám z nespavosti svůj proslov. Celkem mě to baví a chci ze sebe vydat co nejvíce, abych tento kurz mohla zakončit s dobrým pocitem a zkusila ukázat co ve mně je. Dokonce mě čeká i závěrečná zkouška.

Je čtvrtek a přichází den D. Ve třídě je vážná atmosféra. Každý chce být nejlepší. Na řadu přicházíme jako třetí. Jsem vždy před mluvením před lidmi tolik nervózní, pak přicházím na řadu a cítím se jak omámená, vím, že musím předstoupit, mluvit a není cesty zpět. Musím ale říct, že po prvních slovech, když vím, o čem mluvím, to náhle přejde a začnu si to užívat.

Stát před lidmi, být středem pozornosti, vypadat přitom sebevědomě a zaujmout posluchače natolik, aby se neodvraceli, ale chtěli vědět, co řeknete dál - to je umění, které takový Obama ovládá bezchybně, a také představa, ke které mám možná daleko, ale potenciál by snad byl, nejdůležitější je trénink. To měl být cíl našeho kurzu, Zkusili jsme si to, ale jen tak trošku, zlehka, prostě příliš málo a musím říct, že velkou vinu nese náš vcelku apatický učitel, který zvládal přípravy na hodinu a harmonogram, ale už nezvládnul navázat se svými studenty vztah (Co o něm vlastně vím? Kdo nás to vlastně učil?), ukázat nám jak se to dělá, snažit se nás posunout, poznat nás jako jednotlivce. Vlastně jsme byli zklamaní, při závěrečném hodnocení (anonymní hodnocení vyučujícího) se to projevilo a já byla jen překvapená, jak překvapený z toho byl on… co čekal? Závěrem bych chtěla říci, že tento kurz, jak se ukázalo, se neskládal z mistra a jeho učňů, ale pouze ze studentů a tak jsme si z něj každý něco odnesli.


Čeká nás ještě párty, rozloučení s kurzem a poslední výlet!!!