Neviditelná výstava

23. července 2015 v 18:59 | Šárka |  Zážitky

"Teprve, když víme, že existuje slepota, činí nás to vidomými."

V lednu roku 2015 jsme se se spolubydlící vydaly na Neviditelnou výstavu, která otevírá bránu do jiného světa a to světa lidí nevidomých.

Byl to velmi zajímavý zážitek, ačkoliv nezvyklý, možná dokonce ze začátku nepříjemný. Vstoupili jsme do naprosté tmy jejich každodenní zkušenosti. Po celou dobu jsem měla pocit, že je přede mnou nějaká překážka, neustále se člověk krčí, opatrně našlapuje a šátrá rukou do prostoru před sebou. Samozřejmě v druhé polovině prohlídky jsem se trochu uvolnila, k čemuž pomohl především náš veselí průvodce, který neustále vtípkoval a udržoval s námi kontakt, abychom slyšeli, kde se nachází.

Myslím, že vidomí lidé svět nejvíce vnímají zrakem, "cítí" zrakem, hodnotí zrakem, orientují se v prostoru zrakem, když ale zrak vypneme, musíme "vidět" hmatem a čichem. Bylo těžké, představit si, jaký má vlastně celý prostor v kterém se pohybujeme tvar, ačkoliv to byla prý hranatá místnost, spíš jsem měl pocit, že jsme v bludišti. Můj orientační smysl naprosto zkolaboval. Myslím, že mám ale celkem dobrou představivost, co se týče rozeznání předmětů hmatem, všechny sochy, kterých jsme se dotýkali jsem identifikovala. :)

Nakonec jsme prošli "lesním světem" dozadu do baru, kde jsme pak poseděli a povídali si. Barmana a průvodce jsme vlastně poznávali jen podle hlasu. Člověk najednou hodnotní lidi úplně jinak. Oba měli velmi příjemný hlas, byli vtipní, velmi sympatičtí, přála jsem si vidět, jak vypadají. Byl trošku problém, když jsme vedli dvě konverzace a mluvili přes sebe. Člověk vidomí, i když zcela neslyší, co ten druhý říká, může podle pohybu úst nějaká slova rozpoznat. Zaujalo mě například, podle čeho si prý pamatují ulice, určitě to totiž není podle jejich názvu ale podle toho, co se v nich nachází a jak voní nebo zapáchají. Říkala jsem si, jak bych asi nevidomému popsala nějakou ulici v Praze podle vůně. Myslím si, že vůně vlastně téměř vůbec nevnímám.

Jakmile jsme v naprosté tmě dopili své nápoje a dozvěděli se spoustu zajímavých informací o životě nevidomých, průvodce nás zavedl k východu, kde nás do očí udeřilo silnější světlo než kdy jindy. Zbývalo už jen rozloučení.

Na závěr bych poznamenala, že svět nevidomých je všude mezi námi, akorát je pro nás vidomé skrytý. Všímají si totiž přesně toho, co my téměř nezaregistrujeme a možná i někdy považujeme za nedůležité. My za to vidíme to, co oni nemohou. Jaké by to asi bylo, všechny tyto smysly vnímat stejnou měrou dohromady.

Hezký a přínosný zážitek. Doporučuji.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama